Historie klubu OL3Z

V nejstarší době se jezdilo závodit na Kozí vrch u Příbrami, na Javorník na Šumavě a posléze na kótu Džbány u Votic.

V době, kterou já pamatuji, to jest koncem 70. a začákem 80. let se jezdilo na Džbány HJ24e s převážně podomácku vyrobeným vysílacím zařízením, většinu z toho vyrobil Bohumil Jirout OK1AWL. Dnes již je to historie, zařízení na 70 cm realizované jako CW vysílač se dvěma PC88 na konci a k tomu konvertor k inkurantnímu přjímači, výkon deklarovaný autorem 2W ve skutečnosti nikdo neměřil, ale spojení jsme na to dělali a radost to přinášelo nejméně takovou, jako dnes spojení na mikrovlnách. Pamatuji se, že obvykle jsme o Polním dnu udělali na sedmdesátce tak 50 QSO a zhruba 6000 bodů.Pro srovnání pro to, abychom si uvědomili pokrok - tak nějak vypadají dnes výsledky lepších stanic na 10 GHz.Logy z té doby se bohužel buď nezachovaly, nebo čekají na své objevení. Na dvoumetru jsme jezdili na home made transceiver s PLL smyčkou vyrobený OK1AWL a k tomu jsme používali PA s REE30B, který dával cca 70W výkonu a anténu 10 el. dle OK1DE. Pamatuji se, že tenkrát jsme se o Polním dnu pravidelně přiblížili hranici 300 QSO a cca 60 000 bodů.

Změnu do klubu přinesl příchod nového člena Vaška Sirko. Z té doby si pamatuji to, že ve stručnosti byl postup takový, že Vašek pořád chtěl, abychom něco dělali, tak jsme usoudili, že nejlepší bude, když z něj uděláme předsedu klubu. Tak se také stalo a Vašek svojí neúnavnou iniciativou docílil toho, že jsme si vybudovali vysílací středisko na letišti Točná, v tehdejším systému čtverců HJ03a. To bylo zhruba v roce 1982. Jedinou vadou bylo to, že nový předseda neměl koncesi a nemohli jsme ho dostat ke zkouškám. Metodu na to našel Zdeněk Bukovský svou památnou větou "Vašku, jestli se nepřihlásíš ke zkouškám, tak ti zamknu Boubína do skříně." To zabralo a Vašek si později udělal koncesi se značkou OK1VYR. Na letišti Točná jsme měli postavené dvě buňky dokonce s ústředním topením, elektrickou přípojkou a anténním stožárem cca 10 metrů vysokým a anténou PA0MS na dvoumetr a 10 el. na 70 cm. Občas jsme odtud jezdili závody, ale později se ukázalo, že na VKV to není příliš vhodné QTH, takže výsledky nic moc. Při vysílání z letiště jsme se často dívali na kopec ve vzdálenosti asi dvou kilometrů, který převyšoval naše QTH asi o 80 metrů a stínil nám jižním směrem. Bohužel tenkrát byl kopec osazen armádou a nebyla ani naděje na to, že bychom si odtamtud zavysílali.

V roce 1984 jsem si udělal vlastní koncesi se značkou OK1VUM, postavil jsem si allmode transceiver a PA a začal jsem jezdit závody i na sebe, tím získal vlastní zkušenosti se závoděním a postupně pochopil, že by se dal udělat o hodně lepší výsledek, než jsme tradičně dosahovali o Polním dnu. Někdy v únoru v roce 1986 jsem spolu s Martinem OK1UMA navštívil Pancíř na Šumavě JN9PE, zjistil, jak se odtamtud dá vysílat. Při druhé návštěvě jsem z něj odjel 1. subregionál v singlu na sebe a u konstatoval jsem, že to je to pravé. ¨Na konci dubna 1986 jsem navrhl v klubu, že bychom mohli porušit tradici a jet na jiné QTH, a pokud uděláme vše tak, jak připravím, tak garantuji podstatně lepší výsledek. Bylo to ode mne dost odvážné, protože to z mnoha důvodů nemuselo vyjít. Provedli jsme velkolepé přípravy a odjeli jsme na kótu už v pátek ráno, abychom přes den postavili stožár a měli čas řešit i nepředvídané překážky. Překážky se nedostavily, my jsme v pohodě odjeli závod a skutečně jsme udělali klubový rekord, 567 QSO a asi 144000 bodů a vyneslo to 3. místo a k tomu 1. místo v Polním dnu mládeže pro operátora Martina OK1HMP, který měl tehdy značku OL1BIP. Můj risk tedy vyšel, výsledek předčil očekávání a tím jsme založili novou tradici, totiž jezdit na Pancíř. Tuto tradici jsme však byli nuceni porušit hned ten samý rok v září o VHF contestu, protože jsme poslali pozdě kartu a Pancíř nám vyfoukli OK1KRY. Před námi na kótu několik let nikdo nejezdil, a rokycanským patrně vrtal v hlavě výsledek, kterého jsme dosáhli o Polním dni, tak neváhali a hned v pondělí ráno poslali kartu, zatímco my jsme ji poslali o několik dní později. To bylo nemilé překvapení. Usoudili jsme, že nejlepší bude odjet závod z jiné blízké kóty a OK1KRY porazit, aby věděli, že to není jen kopcem, ale i rukama. O prázdninách jsem se vydal na průzkum a vybral jsem na kótu Špičák asi 4 km od Pancíře a jen asi o 12 metrů nižší. Drobná potíž byla v tom, že na Špičák nevede cesta, ale jenom sjezdovka, ale zato nahoře jsou dvě chaty pro vlekaře a je tam zavedená elektřina. Zastavil jsem se ve sportovním centru u dolní stanice vleků a vyjednal na první víkend v září zapůjčení chaty a elektrickou přípojku. V září jsme vyrazili na contest v pátek ráno, ale díky tomu, že se Standovi OK1FSN cestou porouchalo auto, jsme ke sport centru dorazili asi ve 2 hodiny po obědě a už tam nebyl nikdo z těch, se kterými jsem se bavil při první návštěvě. Jediný člověk, který tam v ten moment byl, mi kupodivu uvěřil, že jsem se šéfem domluven a půjčil nám klíče od obou chat a pustil proud. Poté se zeptal, jak se tam chceme dostat s tím nákladem.Odpověděli jsme, že nejspíš to autem nevyjedeme, tak budeme muset pěšky. Na to řekl něco jako že jsme se zbláznili a dal nám adresu, kde bydlí jejich traktorista, který již byl doma a pracoval na stavbě svého domu. Ten po našem příjezdu nechal stavbu stavbou a jel s námi zpět, vyjel z kůlny s traktorem, připojil dvoukolák a řekl naložte si to. Naházeli jsme veškeré naše věci na vlek za traktor a sami jsme si vlezli do kabiny traktoru. Uvnitř mne zaujal jakýsi přístroj, který obvykle v traktorech nebývá, taková lišta plná kontrolek. Dotazem jsem zjistil, že je to svahoměr. Poté, co jsme se vydali po sjezdovce nahoru, rozsvítily se postupně všechny kontrolky včetně červených a k tomu ještě začal ječet bzučák. Bylo jasné, že pokud by traktorista chtěl dodržet bezpečnostní předpisy, tak by se nahoru nedostal. Asi tak v půlce stoupání se traktoru začala zvedat přední kola do vzduchu. Traktorista zamumlal něco o tom, že jsme toho asi na vlek dali moc a řekl, že musíme vystoupit a vlézt si na konstrukci na předku traktoru, abychom ho vyvažovali. Měl tam naskládané nějaké betonové bloky, ale bylo to evidentně málo. Takto zavěšeni na předek traktoru jsme vyjeli na Špičák. Fotky z výjezdu má někde Miloš OK1DBM, ale nemůže je najít. Nahoře jsme přespali v chatě pro dozor vleku a ráno nás překvapil zvuk blížícího se traktoru. Měli jsme obavy, že nás viděli pohraničníci a nařídili vlekařům, aby nás vyhodili, ale to se naštěstí nepotvrdilo.Hned za chatou jsme totiž v lese narazili na plot z ostnatých drátů. Traktor však vezl nahoru Honzu OK1SN, který původně řekl, že nepojede, ale pak si to rozmyslel ,ráno dorazil k vleku, vysvětlil traktoristovi, že by se potřeboval dostat nahoru a on ho ochotně svezl. Bez vleku to prý šlo hladce. Využili jsme ochoty traktoristy k tomu, že jsme si objednali transport dolů na pondělí ráno. Během dopoledne jsme pohodlně postavili stožár a zařízení a odjeli jsme závod. V průběhu závodu jsme vyslali průzkumnou skupinu na Pancíř zkontrolovat OK1KRY. Vrátili se s ujištěním, že pokud to povedou tak, jako dosud, tak je musíme snadno porazit a tak se také stalo. Hoši z OK1KRY, poté, co utrpěli porážku, už příště neměli zájem o Pancíř. Dovětkem k této akci budiž informace, kterou jsme se dozvěděli asi o 10 let později, a sice že onen traktorista špatně vidí a proto je jako jediný ochoten jezdit traktorem sjezdovce. Kdyby totiž viděl jako ostatní, tak by se tam také bál jezdit. Stejně prý už to několikrát převrátil, ale prý ne ten, kterým nás vezl, ale pásák.

V roce 1988 jsme se rozhodli vyzkoušet Krušné Hory. První průzkum jsem provedl já , protože jsem byl v Krušných Horách na vojně a měl jsem tedy dost času na průzkum terénu. Předběžně jsem vytipoval kótu Jelení Hora 994 m.n.m. v lokátoru JO60NL. Ještě v době, kdy jsem byl na vojně, mne přijel navštívit Miloš OK1DBM a vydali jsme se na kopec. Výsledkem bylo zjištění, že nahoře je sice les, ale všechny stromy byly suché od imisí uhelných elektráren ve východním Německu. Vyzkoušeli jsme si, že pouhým rozhoupáním stromu jej lze povalit a tak nebude problém udělat na vrcholu kopce mýtiny pro vysílací pracoviště. Horší to bylo s přístupem, protože na vrchol nevedla cesta, ale jenom pěšina zavalená desítkami padlých stromů. Na Polní den 1988 jsme tedy vyrazili již ve čtvrtek vybaveni kromě vysílacího zařízení hlavně motorovou pilou. Celý den strávil Standa OK1FSN řezáním padlých soušek, aby se dalo po pěšině projít. Nahoře na kopci jsme udělali dvě pracoviště a vykáceli jsme stromy do velké vzdálenosti od stanů, aby na někoho nespadl strom, kdyby přišel vítr. Závod jsme odjeli v pásmech 2m, 70cm a 23 cm. Deníky z tohoto závodu se zachovaly a můžete si je prohlédnout. Velkým záporem tohoto stanoviště byly ovšem mraky drobných milimetrových mušek, na které neúčinkoval ani repelent.

Krušné Hory jsme navštívili ještě několikrát, a to například kótu Plešivec JO60JI o Polním dnu 1990. Tento závod stojí za povšimnutí z toho důvodu, že jsme poprvé použili PA na 432 MHz s GI7B, který dával cca 300W a spolu s anténou 22el. K1FO dával možnost atakovat slušné umístění. Log rovněž existuje a je uložen na adrese. Zařízení pracovalo bez potíží, spojení přibývalo a tak asi hodinu a půl před koncem závodu jsme měli nejvíc spojení ze všech. V tom okamžiku OK1KIR, kteří byli na Klínovci a měli tak říkajíc předplacené 1. místo, zjistili, že by o něj mohli přijít a tak vrhli své nejlepší lidi na pracoviště 70 cm a konec závodu byl soubojem kdo z koho. Nakonec vyhráli OK1KIR, ale přesto to pro nás bylo inspirující do budoucna.

Konec našeho vysílacího střediska na letišti Točná přišel v roce 1991, kdy velmi agilní předseda aeroklubu se rozhodl, že otevře pilotní školu a potřeboval k tomu kancelář. Vyřešil to tak, že odvrtal zámky od buňek, vystěhoval naše věci do skladu, vyměnil zámky a měl kancelář. My jsme to zjistili v okamžiku, když jsem šel odjet Provozní aktiv a nepasoval mi klíč. Šel jsem se zeptat do aeroklubu, co se stalo a předseda dělal, že mne nezná a vyhodil mne pryč. Vrátil jsem se sice později za asistence policie, věci jsme získali zpět, ale bylo zřejmé, že na letišti už dále být nemůžeme.

Bylo třeba vymyslet, jak dál.....

Řešení jsme pojali v duchu filosofie, že pokud jsme nuceni udělat změnu, tak je třeba ji udělat tak, aby to byla změna k lepšímu a rozhodli jsme se, že vysílací středisko přestěhujeme na onen kopec nad letištěm, kde dříve byla armáda. Usoudili jsme, že díky politickým změnám, které nastaly po roce 1989, by to mohlo být průchodné .Armáda byla právě na odchodu, opouštěla tuto lokalitu a tak jsme soustředěným diplomatickým úsilím dosáhli toho, že máme vysílací středisko na místě, které je po radiové stránce velmi kvalitní. Jedná se o kótu Čihadlo JN79FX.

V průběhu 90. let jsme budovali nové vysílací středisko, instalovali buňku, zakopali kabel pro elektrický přívod vykonali různé přípravné práce. V dubnu 1995 jsme přivezli dvacetimetrový příhradový stožár s osmimetrovým vysouvacím dílem, ale pro komplikace ve stavebním řízení jsme ho postavili až o čtyři roky později. Poprvé jsme použili nové stanoviště v závodě v září 1996, kdy jsme měli původně v úmyslu jet z Pancíře, dokonce jsme v pátek večer dorazili na Hofmanky asi 2 km pod Pancířem, kam jsme zašli na večeři ke známému hoteliérovi a posléze jsme u něj i přespali. V noci ovšem sněžilo a na Pancíř byla zasněžená cesta, která se nedala vyjet, tak padlo rozhodnutí otočit to a jet závod z Točné. Tam jsme postavili portable stožár s jednou 16 el. F9FT a se tříhodinovým zpožděním jsme začali závodit. Výsledek 349 spojení a 84591 bodů vzbuzoval mírný optimismus. Po závodě jsme nechali anténu stát s tím, že budeme chodit na podzim DX-ovat. Podobným způsobem jsme ten podzim odjeli ještě UHF contest a A1 contest.